BLOG POZASTAVENÝ, OBČAS NĚCO PŘIDÁM A OBĚHNU SB

DŮVOD: ŠKOLA A JINÉ ZÁJMY

DON'T LEAVE ME - 1. kapitola - Po útoku homunkulů

23. května 2011 v 16:36 | Rin Amaya Kuzuko Kuchiki
Příběh se odehrává ve vojenském státě Amestris. Před nedávnem tu došlo k bitvě, kde proti sobě stáli lidé a homunkulové. Lidem se povedlo vyhrát a homunkuly vyhladit, alespoň si to mysleli. Tento příběh vypovídá o dvou postavách, o podřízeném a nadřízeném, o poručíkovi Rize Hawkeyové a plukovníkovi Royi Mustangovi.

Bojištěm se rozléhal bolestný křik raněných, pláč malých dětí, které přišli o někoho blízkého. Všude kam se člověk podíval, byly vidět jen trosky budov a mrtvoly v tratolišti krve. Byl to strašný pohled. Amestris byl zničen.
Mladá žena se světlými vlasy a hnědýma očima prohledávala trosky, hledala člověka, pro kterého by obětovala celý svůj život, kterému celý ty roky co byla u armády kryla záda, hledala svého nadřízeného, plukovníka Roye Mustanga. Byla do něj zamilovaná, ale nikdy se mu to neodvážila říct, myslela si, že by to úplně zničilo jejich partnerský vztah a k tomu všemu by to v armádě nebylo vhodné.
"Plukovníku Mustangu!!!!" křičela, avšak přes ten okolní hluk jí bylo sotva slyšet. Nedokázala se smířit s pocitem, že by mohl být plukovník mrtvý. Prostě nedokázala. Z velkých hnědých očí se jí začali řinout slzy.
"Poručíku,"ozvalo se zpod trosek. Riza na nic nečekala a začala odhrabávat trosky. Její zrak spočinul na poněkud pomláceném plukovníku. Oddechla si.
"Po-poručíku jste v pořádku,"zeptal se, i když slova mu poněkud dělali problém. Přece jenom několik hodin ležel pod sutí se zlámanými žebry. Matně si vzpomínal, jak se sem dostal, nejspíš při výbuchu hlavní brány, kde stál v první linii.
"Plukovníku starejte se spíš o sobě."
"Po-poručíku,v-vy jste b-brečela,"všiml si jejího uplakaného obličeje.
"Plukovníku, prosím nemluvte a odpočívejte, pomoc už je na cestě," snažila se ho umlčet, nechtěla o tom mluvit.
Pomoc dorazila za pár minut a společně s ní i Jean Havoc, Kain Fuery, Heymans Breda a Vato Falman.
"Poručíku co se stalo plukovníkovi,"zeptal se vystresovaný Havoc.
"Při obraně hlavní brány, došlo k výbuchu, plukovník byl v první linii útoku, když v tom na celou jednotku spadla část hradby a uvěznila je pod sutinami"odpověděla smutně Riza.
"Doufám, že bude v pořádku,"odvětil Falman.
Plukovníka převezli do nemocnice na kraji Amestrisu. Byla to jediná budova, která zůstala stát po útoku.
Po příjezdu odvezli plukovníka na operační sál a ostatní zůstali na chodbě a vyčkávali. Riza vypadala opravdu zničeně, stejně tak jako ostatní. Dělalo se jí z toho špatně a slzy měla na krajíčku.
"Poručíku, co je vám,"zeptal se po dlouhé době mlčení Havoc, který si jako jediný všiml jejího výrazu.
"Všechno je to moje vina, kdybych byla s ním, nikdy by se to nemuselo stát. Místo toho jsem byla zalezlá za příkopem a střílela po nepřátelích. Nedodržela jsem slib, který jsem mu dala,"rozkřikla se a dala si obličej do dlaní. "Je to moje vina!!!!"
"Poručíku neobviňujte se, není to vaše chyba, není to chyba nikoho tady v té místnosti, je to chyba těch zatracených homunkulů,"okřikl jí Falman.
Riza si odkryla obličej a podívala se na všechny kolem. Oči se jí leskly od slz.
Nikdo z přítomných jí nikdy v životě neviděl brečet. Nikdy nedávala city najevo. Všichni ni ji znali jako přísnou, komandující osobu.
"Promiňte, nechtěl jsem na vás vyjet, poručíku," omlouval se Falman. Přece jenom mluvil s nadřízeným.
"To nic, to je v pořádku, jsem ráda, že jste to řekl,"odvětila a usmála se. "Děkuju."V tom se otevřely dveře a vyšel doktor.
"Tak co doktore, jak je na tom,"zeptal se Breda.
"Měl pár zlomených žeber, které prorazily plíce, které se vzápětí začali plnit krví. Podařilo se nám všechno vrátit do pořádku. Ještě chvíli a mohl vykrvácet.
"Takže bude v pořádku,"zeptala se Riza.
"Po fyzické stránce ano, ale po psychické stránce to nikdo netuší. Přece jenom si tahle válka vyžádala spoustu obětí. Nechtěl bych být ve vaší kůži," odvětil doktor.
"Můžu ho vidět."
"Ano, je to pokoj číslo 12, ale nejspíš bude ještě spát."
"To nevadí, děkuju."
Vydala se k pokoji. Otevřela dveře a vstoupila do bílé místnosti s malým oknem a jednou postelí, na které ležel plukovník. Vzala si židličku a přisedla si k jeho posteli. Vzala jeho ruku do těch svých a pozorovala, jak spí. Vypadal tak roztomile a nevině. Chvíli ještě na něj koukala, dokud jí nepřemohl spánek.
Ráno probudily plukovníka Mustanga sluneční paprsky, které procházely skrz malé okno. Rozlepil své krásné černé oči, a rozhlížel se, kde to vlastně je. Jeho zrak spočinul na spící Rize, která za celou dobu co tu byla, nepustila jeho ruku. Snažil se posadit, ale nějak se mu to nevedlo. Zaúpěl bolestí. To už se probudila i Riza.
"Dobré ráno poručíku,"usmál se na ni.
"Co, kde to jsem," divila se a přitom mu drtila ruku.
"Au, poručíku, mohla byste mi pustit tu ruku."
"Promiňte, já nechtěla, moc se omlouvám plukovníku," zčervenala.
"Nic se nestalo, to jste tu byla se mnou celou noc."
"Nejspíš ano," zčervenala ještě víc, teď už vypadala jak rajče.
Nastalo hrobové ticho, koukali si upřeně do očí a ani jeden nevěděl, co má říct. Až ticho prolomil doktor, který se přišel podívat na pacienta.
"Jak se daří, pane,"otázal se doktor.
"Už to bylo i lepší,"bolestně se usmál.
"Přinesl jsem vám prášky proti bolesti." Položil kelímek s prášky na stoleček a odešel se podívat na ostatní pacienty.
"Poručíku, omlouvám se,"promluvil po chvíli ticha plukovník.
"Za co se omlouváte, to já bych se měla omlouvat, za to že jsem vás nebyla schopna ochránit,"smutně odvětila.
"Ne to já bych se měl omluvit za to, že jsem vám zase ublížil."
Zarazila se. "To je v pořádku, hlavně, že jste na živu,"rychle změnila téma a usmála se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiruška Kiruška | Web | 23. května 2011 v 18:21 | Reagovat

Krásná povídka...těším se co bude dál =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama