BLOG POZASTAVENÝ, OBČAS NĚCO PŘIDÁM A OBĚHNU SB

DŮVOD: ŠKOLA A JINÉ ZÁJMY

DON'T LEAVE ME - 2. kapitola -Šílený rozkaz

25. května 2011 v 19:24 | Rin Amaya Kazuko Kuchiki
No a je tu druhá kapitola mé povídky. Doufám že se bude líbit. :D


Čas plynul a plukovníka Mustanga pustili z nemocnice. Ne, že by ho pustili, ale spíš utekl. Nemohl jen tak ležet a nic nedělat. Musel pomoct s opravami Amestrisu, i když to jeho zdravotní stav nedovoloval.
Venku bylo velmi rušno, všude pobíhali vojáci a kolem jezdila auta, která odvážela trosky. S opravami se už začalo. Neušel ani sto metrů a už slyšel vztekajícího se Havoca. Byl rád, že jeho podřízení jsou naživu.
"Plukovníku, co vy tady, nemáte ještě ležet,"zeptal se propocený Havoc.
"Copak můžu jen tak ležet při téhle spoušti a nechat své podřízené tvrdě pracovat,"usmál se.
"Vy jste tak hodný, jste můj nejoblíbenější plukovníček."
Jeho zrak spočinul na Rize, která teď zrovna ošetřovala malé dítě. Své dlouhé blonďaté vlasy měla volně rozpuštěné.
"Plukovníku,"podivila se a rozeběhla se k němu.
Zastavila se jen pár kroků od něho, chvíli na něj koukala a pak mu vrazila velkou facku. Všichni kolem se zarazili, až Havocovi vypadla cigareta z pusy.
"Za co to bylo,"zeptal se drze plukovník. Ale to už přiletěla druhá facka.
"Za co, za co, vy si ze mě děláte srandu, jste týden po operaci a už běháte venku, vždyť máte ještě ležet. Chcete, snad aby se vám rány zase otevřely. Vy jste opravdu neskutečný idiot,"okřikla ho.
Zarazil se. Měla pravdu. Koukali si upřeně do očí.
"Promiňte, jsem idiot,"sklopil svůj zrak. "Už jsem to za-." Chytl se za hrudník.
"Plukovníku, co se děje,"podivili se všichni.
"Nic jen si na chvilku musím sednout."
Riza mu ihned pomohla. Teprve teď si všimla, že má na rukou krev. Přetrhal si stehy.
"Plukovníku, musíte ihned do nemocnice."
"Ne, nechci jít do nemocnice, tam jsem na nic."
"Teď jste nám k ničemu, chcete snad vykrvácet,"rozkřikla se.
"Ne to nechci, ale prostě nikam nechci jít,"oddychl si. "Tak s tím udělejte něco tady?"
"Cože, j-já?" "Nikdy jsem to nedělala."
"To nevadí, věřím vám."
"Tak dobře, jste opravdu neuvěřitelně tvrdohlavý, víte to?"
Jen se usmál a lehl si na zem. Riza mu sundala košili a chvíli si prohlížela jeho krásné vypracované tělo. Byl neodolatelně sexy.
"Na co čekáte, poručíku,"otázal se.
"Na nic. Možná že to bude bolet, nemám u sebe žádné morfium."
"To snad zvládnu, zvládl už jsem i horší věci."
"Dobře. Havocu, Bredo chyťte ho za ruce, Falmane, Fuery vy zase za nohy."
"Rozkaz,"odpověděli sborově.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Riza si ránu nejdřív ránu pořádně prohlédla a pak se pustila do práce. Avšak moc to nešlo, neboť plukovník sebou škubal a řval bolestí.
"No tak plukovníku, pšššt, ještě chvíli vydržte, za chvíli už to bude,"uklidňovalo ho. Chtělo se jí z toho brčet, nerada viděla, jak někdo trpí. Na chvíli přestala, aby se uklidnila. Podívala se na ostatní, nevypadali zrovna nejlépe, také se snažili, jak jen mohli plukovníka utěšit. Poté se podívala na Roye. Ten se na ní koukal bolestným pohledem. Z koutku oka mu ukápla slza.
"Plukovníku, prosím vás nebrečte."
Pustila se znovu do práce, tentokrát se slzami v očích. Plukovník naposled vykřikl a pak ztratil vědomí.
"Plukovníku, no tak, tohle mi nedělejte."Koukala nevěřícně na jeho mokrý obličej od slz. Rozbrečela se. Falman ihned začal kontrolovat puls.
"Poručíku, je to dobrý, žije. Nejspíš jenom omdlel,"konstatoval Falman.
Všichni si odechli, až na Rizu, která stále byla celá vystrašená. Stále koukala na jeho teď už klidný obličej. Z tranzu jí vytrhl Breda.
"Poručíku, vnímáte nás."
"Co jste to říkali."
"Že ho musíme odnést pryč, nemůže tady jen tak zůstat,"odpověděl Fuery.
"To je pravda, sežeňte někde auto nebo někoho kdo by nám s ním pomohl."
"Ano, poručíku." Rozeběhli se každý jiným směrem. Zůstala s ním o samotě.
"Proč jsem na to vůbec přistoupila, vždyť jsem ho mohla zabít,"pomyslela si.
"Proč jsem to udělala, proč."
"P-prot-tože t-to b-byl roz-zkaz." Otevřel své černé oči plné slz.
"Plukovníku, prosím nemluvte, dostaneme vás co nejdřív do nemocnice."
"N-ne, j-já chci d-domů."
"Dobře, ale teď už nemluvte, šetřete si síly."
Zavřel oči. Mezitím ostatní sehnali pomoc. Sice nesehnali auto, ale za to sehnali majora Armstronga.
"Pane bože, co se stalo,"vyděsil se.
"To je na dlouho, odneste ho prosím domů,"odvětila.
"Cože domů, neměl bych ho spíš vzít do nemocnice,"podivil se major.
"Ne, dal mi rozkaz."
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Major položil plukovníka na postel a Riza přinesla deky.
"Děkuji vám majore, já tady s ním zůstanu."
"Není zač, kdybyste něco potřebovala tak mi zavolejte."
"Dobře."
"Nashledanou poručíku,"a odešel.
Šla do kuchyně, udělat si něco sobě a plukovníkovi k jídlu. Přešla bordel, který se válel na zemi. "Nikdo tu dlouho neuklízel,"pomyslela si a otevřela lednici. Prázdná. V chlebníku našla pár krajíců chleba a ve špajzu marmeládu. Udělala sendviče a odnesla je ke stolu. Přisedla si k posteli a koukala upřeně na plukovníka. Po chvíli se zvedla a šla si dát sprchu. Potřebovala ze sebe smýt všechnu tu špínu a bezmoc. Nechala vodu téct po zjizveném tetování na zádech, na kterém byl nakreslen celý výzkum ohnivé alchymie. Mezitím se plukovník probudil. Uslyšel z koupelny téct vodu, rozhodl se jít podívat co se děje, ale nešlo to. Na to byl příliš slabý. Zaúpěl. Riza se rychle oblékla a běžela do ložnice.
"Plukovníku, nehýbejte se, zůstaňte v klidu ležet,"okřikla ho.
"Co jiného mi zbývá."
"Nemáte, hlad,"otázala se
"Docela jo, ale nemůžu se hýbat, budete mě muset nakrmit,"usmál se a Riza zčervenala.
"Dobře," ulomila kus sendviče a začala ho krmit. Bylo to docela dost komický.
"Poručíku,"otázal po chvíli plukovník.
"Ano."
"Omlouvám se za to, že jsem vás vyděsil tím, že jsem omdlel, ale už jsem to nemohl vydržet,"sklopil oči.
"Nic se neděje, to já jsem měla být opatrnější. Neměla jsem přistoupit na tak pitomý rozkaz, mohla jsem vás zabít,"řekla třesoucím se hlasem.
"Ale nezabila,"odvětil úplně klidným hlasem a šibalsky se usmál.
"Plukovníku, už budu muset jít, zvládnete to tady sám nebo mám někomu zavolat."
"Ne to je dobrý, zvládnu to, dám si ještě jednoho šlofíka."
"Dobře," už se měla k odchodu, když v tom jí plukovník okřikl.
"Málem bych už zapomněl. Děkuju vám."
"Nemáte zač."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kiruška Kiruška | Web | 26. května 2011 v 15:24 | Reagovat

Krááááásné....zase natěšená na další díl =DDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama