BLOG POZASTAVENÝ, OBČAS NĚCO PŘIDÁM A OBĚHNU SB

DŮVOD: ŠKOLA A JINÉ ZÁJMY

BEST FRIENDS FOREVER - 4. Kapitola

31. července 2011 v 16:43 | Rin Amaya Kazuko Kuchiki




"Tak co Gine,"hvízdla Emi na Gina sedícího na větvi.

"Každou chvíli by se měli stráže střídat, počkej ještě chvíli,"vzápětí se ozvalo ze shora.

"Opravdu to chceš udělat? Když tě chytí, tak tě zavřou,"strachovala se Ran.

"Neboj, nechytnou mě. Na to jsem až dost vychytralá,"objala ji.

"Vzduch je čistý. Můžeš vyrazit,"seskočil dolů Gin.

"Dobře. Zůstaňte tu a hlídejte. Kdyby něco tak tady jsou vysílačky,"dala každému vysílačku a přelezla zeď.

Zahrada byla obrovská. Nikdy takovou neviděla. Měla nutkání se zastavit a chvilku tu pobýt, ale neměla čas. Každou chvíli se mohl někdo objevit. Přeběhla rychle zahradu a vlezla do domu prvním otevřeným oknem, které spatřila. Ocitla se v místnosti, kde se s největší pravděpodobností konaly schůze. Ok, to bych měla. Dostala jsem se dovnitř. Teď už stačí jen najít toho dědka. Ale kudy mám jít? Napravo nebo nalevo? Vydala se tedy dveřmi napravo. Procházela jednu místnost za druhou, ale na nikoho stále nenarazila. Ty bláho. Nečekala jsem, že Kuchiki sídlo je tak obrovské. Z venku vypadá menší…….Sakra, měli by tu udělat rozcestníky. Člověk aby se tu ztratil. Nahlédla do další místnosti. Byla tu docela tma. Rozpoznala pouze obrysy postele a skříně. Sláva, konečně nějaká ložnice. Už jsem si začínala myslet, že spějí venku pod širákem. Pod nohama jí něco zašustělo. Sehnula se pro to, aby zjistila co to je. Obrázkový sešit. Otevřela ho a rozsvítila si baterku. Na prvním obrázku byla rodinka. Napravo byla žena s dlouhými černými vlasy s úsměvem na rtech, nalevo se usmíval muž taktéž s černými vlasy a uprostřed stál malý černovlasý chlapec. Moc hezký. Soudě podle obrázku je tohle Byakuyův pokoj. Otočila list. Druhý obrázek byl dost podobný tomu prvnímu. Byly tam stejné postavy, akorát jinak rozmístěné. Muž i žena leželi na zemi v kaluži krve. Malý chlapec seděl na zemi a brečel. Pane bože. Do očí se jí nahrnuly slzy. Urychleně otočila na další stránku, na které bylo vyobrazeno to samé. Totéž se opakovalo na dalších deseti stránkách. Téměř na poslední stránce byl obrázek červenovlasé dívky s oním černovlasým chlapcem. Drželi se za ruku a usmívali se. To jsem přece já a ten chlapec bude nejspíš Byakuya. Takže na těch obrázcích předtím byl Byakuya a jeho rodiče. Smutné. Ze sešitu vypadl jaký si kus papíru. Sebrala ho ze země. Papír byl popsaný z obou stran úhledným dětským písmem.

Jsem sám, nikoho nemám. Nemám nikoho, komu bych se mohl svěřit se svými problémy. Maminko, tatínku proč jste museli umřít zrovna vy? Je mi smutno. Chtěl bych vrátit čas, ale nejde to. Vy už tu nejste, nemá mě kdo ochraňovat.
Přísahám, že vás pomstím. Pomstím se tomu, kdo vám to udělal. Kdo mi vás vzal. Chci vrátit ten čas, kdy jste si se mnou hráli na schovávanou, kdy jste mě učili bojovat, kdy jste mi četli pohádky na dobrou noc. Mě i dědečkovi moc chybíte. Dědeček se uzavřel do sebe. S nikým nemluví, ani se mnou. Při večeři na mě kouká nenávistivým pohledem. Nejspíš mi to všechno dává za vinu. Byl by radši, kdybych se vůbec nenarodil. Opravdu můžu za vaši smrt? Před nedávnem jsem se vloupal do kuchyně. Vím, že jste mi to zakázali. Ukradl jsem nůž a snažil jsem si podřezat žíly, ale neměl jsem na to odvahu. Když mi tenhle plán nevyšel, tak jsem se pokusil skočit z útesu. Místo toho abych skočil jsem se rozbrečel. Jsem slaboch. Chtěl bych zemřít, ale nejde. Na tomhle světě už mě nic nedrží. Dědeček mě zapsal na akademii, jen aby se nemusel na mě koukat. Nebyl den, kdy by mě spolužáci nešikanovali. Vysedával jsem v koutě a přemýšlel o dalším plánu, jak se zabít. Už chci konečně umřít!! Proč si pro mě smrt stále nepřichází?

Rozbrečela se. Ne, neeeee. Sakra přestaň brečet Emi. Uslyšela kroky. Rychle si utřela slzy do rukávu a netrpělivě vyčkávala. Otevřeli se dveře a v nich stál sám Kuchiki.

"Co tu pohledáváš. Přišla si krást,"změřil si ji pohledem.

"Ne….Přišla jsem se vám omluvit, za to jak jsem byla drzá."

"Zmiz, ať tě tu nevidím nebo zavolám stráže."

"Mohl byste si mě vyslechnout alespoň na chvilku,"žadonila.

"Nemám čas na takové hlouposti."

Sklopila hlavu. "Ani se nedivím, že si Byakuya myslí, že ho nenávidíte."

"Co jsi to řekla? Stráže!"

" Počkejte,"zvýšila hlas. "Vyslechl jste si někdy, co ho trápí? Pochválil jste ho, když udělal něco správně? Objal jste ho?"

Zarazil se. "Ne,"odvětil chladně.

"Viděl jste někdy tyhle obrázky,"podala mu sešit.

Každý obrázek si pečlivě prohlédl. Po chvíli zaklapl sešit a posadil se na postel. Promnul si spánky.

"Tohle jsem nečekal,"nezmohl se na jiná slova.

Přistoupila blíž a podala mu popsaný papírek. "Tohle byste si měl přečíst. Předem upozorňuju, nebude se vám to líbit."

Celý dopis si přečetl několikrát dokola. Schoval si obličej do dlaní. "Tak tohle si vážně myslí," z koutku oka mu stekla slza.

"Měla bych jít. Moc se omlouvám, že jsem sem takhle vtrhla."

"Počkej…..Proč si sem přišla. Neříkej, že ses přišla jen omluvit."

"No….vlastně jsem se chtěla dozvědět pravdu o vaší rodině. Velící kapitán říkal, že vy jediný znáte celou pravdu."

"Já toho dědka uškrtím. Všechno musí vykecat, "usmál se. "Dobře, co chceš vědět."

Podivila se. Co se s ním sakra stalo. Vždyť je to úplně jiná osoba. Myslela jsem si, že to budu z něho muset vypáčit.
"Kdyby to šlo tak všechno."

"Má žena toužila po dítěti. Zašla by kamkoliv, jen aby se jí narodilo dítě. Když už otěhotněla….. záhy potratila. Byla z toho nešťastná. Jednoho dne se zdařilo a narodil se nám krásný chlapec. Pojmenovali jsme ho Soujun. Vychovávali jsme ho, jak jsme nejlépe dovedli. Nemohli jsme dopustit, aby se mu něco stalo. Bylo to naše jediné dítě." Odmlčel se.

"Co bylo dál?"

"V Soul Society vypukla největší katastrofa všech dob. Mor." Zatnul ruce v pěst.

"Ano, slyšela jsem o tom. Onehdy zemřela spousta lidí."

"Mor napadal každého, kdo byl jen sebe míň nemocen. Má žena onemocněla a týden před Soujuninými narozeninami zemřela.
Po její smrti se všechno změnilo. Uzavřel jsem se do sebe. Neměl jsem tolik času na Soujuna jako dřív. Zanedbával jsem ho. Nikdy mi to nezazlíval. Byl si vědom toho, čím si procházím.
Čas plynul jako voda a ze Soujuna se stal dospělý muž. Stal se mým podkapitánem. Našel si dívku, s kterou se později oženil. Spolu tvořili velmi šťastný pár. Díky nim jsem se začal znova smát. Naučil jsem se mít radost ze života.
V den kdy rozkvetl první květ Sakury mi Soujun se svou ženou oznámili tu nejlepší zprávu od smrti mé ženy. Kazumi byla těhotná.
Pár měsíců na to, zradil Kazuminin bratr Kouga rod Kuchiki a taktéž celé Soul Society. Kazumi byla v neustálém stresu. Měl jsem strach, aby nepotratila. Nechtěl jsem, aby si můj syn prošel stejným utrpením jako já a má žena. Kouga byl uvězněn na věčné časy. Kdybychom to neudělali byl by schopen zničit celé Soul Society. Díky němu bylo jméno Kuchiki pošpiněno.
V lednu pozdě v noci, kdy měsíc vyzařoval krásné bílé světlo se Soujun dočkal prvního potomka a já se stal dědečkem. Narodil se chlapec. Nad jménem dlouho nepřemýšleli. Pojmenovali ho Byakuya.
Už jako malé dítě byl Byakuya dosti nezvladatelný. Překypoval obrovským množstvím energie. Při schovávané se schovával tak, že ho nikdo nemohl najít. Kolikrát jsme museli do hledání zapojit pátrací jednotky. Ale i přes všechny starosti, které jim přidělával, ho milovali a nedali na něj dopustit. Občas mi připadalo, že jsou až příliš hodní. Prominuli mu každou hloupost. V pěti letech se naučil číst i psát. Byly jsme na něho velmi pyšní." Z kapsy vyndal fotografii a podal ji Emi.

Na fotce byly čtyři postavy. Krásná černovlasá žena se zelenýma očima. Kazumi. Vedle ní stál černovlasý muž s břidlicově šedýma očima. Soujun. Na Soujunových zádech seděl malý Byakuya. Na kraji fotografie stál Ginrei. Všichni se usmívali.

"Krásná fotka. Byakuya se vážně potatil,"usmála se podala mu fotografii zpátky. "Mohl byste pokračovat, prosím."

"Jednoho dne se v Soul Society objevil vrah. Fukushou Akuma. Byl vydán rozkaz o jeho zabití."

"Vzpomínám si. V ten den jsem nesměla vyjít z domu. Bylo to příliš nebezpečné."

" Dostali jsme informace, že se Akuma objevil na kraji Rukongaie. Zorganizovali jsme tým a vydali jsme se do Rukongaie. Netušili jsme, že je to léčka.
Z lesa se vynořili nepřátelští Shinigami v čele s Akumou. Nás byla jen hrstka. Jich byly stovky. Věděli jsme, že to bude těžký boj. Buď vyjdeme jako vítězové nebo jako poražení, jiná možnost nebyla. Nikdo z nás se nechtěl vzdát bez boje, na to jsme byly až příliš pyšní.
Postupem času začínali být všichni dosti vyčerpáni. Teprve teď jsem si uvědomil, že můj syn a snacha stále bojují. Nikdo z nás nečekal, že se může něco zvrtnout. Vyhrávali jsme. Porazili jsme téměř všechny Shinigami. Nespustil jsem zrak z Akumi. Akuma se po celou dobu držel zpátky, do boje se příliš nehrnul. Za soupeře si vybíral jen ty nejslabší. Kolem něj se povalovala jen ženská těla.
"Kazumi, pozor!!!" Uslyšel jsem Soujunův křik. Ohlédl jsem se a vzápětí se mi zastavilo srdce. Akuma stál nad klečící Kazumi. Jeho meč byl zabodnut v jejím srdci. "KAZUMI, NEEEEE!!" Probral mě z transu Soujunův hlas. "Já tě zabiju. Zabiju tě sráči." "Soujune, stůj." Neposlouchal. Bylo to poprvé, co neuposlechl můj příkaz. Věděl jsem, že pokud nezasáhnu, skončí stejně jako Kazumi. Než jsem stačil cokoliv udělat bylo po všem."
Neudržel jsem se a rozbrečel se. "Moje jediné dítě….Selhal jsem jako otec i kapitán. Měla to být má poslední mise, jakož to kapitána. Chtěl jsem mu přenechat celé dědictví Kuchiki rodiny. Všechno bylo avšak ztraceno. Pamatuji si, jak mi umíral v náruči. Snažil jsem se zastavit krvácení, ale bylo příliš masivní. "Soujune, vydrž." Měl jsem oči zalité slzami. "Ne, otče. J-já umírám, c-cítím to." "Nedovolím, abys zemřel. Slíbil jsem to tvé matce." Nikdy nezapomenu na jeho poslední úsměv. "S-slib mi jednu věc, o-otče. Postaráš se o Byakuyu……. J-je mi l-líto. Chtěl j-jsem ho vidět v-vyrůstat. N-nedovol, a-aby mu někdo u-ublížil a za žádnou c-cenu mu n-neříkej, k-kdo nás z-zabil. N-nechci, aby š-šel c-cestou pomsty." Po tváři mu stekla slza. "Já…….." "Vy-řiď mu, že ho mám rád. S Kazumi na něho b-budeme s-stále myslet. I když tu n-nebudem, b-budem ho s-stále m-milovat. Vzpomínku n-na nás m-má ve s-svém s-srdci." Usmál se. "Kazumi už na mě čeká."Zavřel oči a naposledy vydechl.
V ten den jsem se psychicky zhroutil. Nevěděl jsem, jak to mám co nejšetrněji říct Byakuyovi. Vešel jsem do Byakuyova pokoje. Rozeběhl se ke mně a objal mě. "Dědečku jsem rád, že jsi zpátky." Podíval se mi do očí. "Dědečku, co se stalo. Proč pláčeš?" Nastalo hrobové ticho. "Kde jsou maminka a tatínek? Stalo se jim něco?" "Maminka s tatínkem se nikdy nevrátí. Zemřeli."Odpověděl jsem chladně a odešel. Za dveřmi jsem uslyšel pláč. Bolestivý pláč.
Na pohřbu jsem nebyl schopen říct jediné slovo. Měl jsem co dělat, abych udržel Byakuyu, který se neustále vrhal k rakvi a vykřikoval. "Maminko, tatínku. Probuďte se." Dal jsem mu pohlavek. Už jsem to nemohl dále snášet.
Ubíhaly dny, týdny. Uzavřel jsem se do sebe. Věnoval jsem se jen práci a Byakuyi si nevšímal. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. Připomínal mi Soujuna. Selhal jsem jako manžel, otec i jako dědeček."

"Nečekal jsem, že si to Byakuya vyloží takhle. Mám ho rád, jen to neumím dát najevo……… S Byakuyou jsme se odcizili. Nevím, co mám dělat, aby mi všechny ty roky odpustil." Podíval se na Emi, které se linuly z očí slzy.

"Promiňte." Všimla si, že na ní kouká a setřela si slzy. "Je mi to hrozně moc líto. Myslela jsem že žijete úplně jiný život. Moc se omlouvám."

"Neomlouvej se, ty za nic nemůžeš."

"Já…..jen….chci vám moc poděkovat za to, že jste mi to všechno řekl."

"Nemáš zač……Mohla bys pro mě něco udělat?"

"Ano….cokoliv."

"Co mám udělat, aby mě Byakuya začal mít znovu rád?"

"To se ptáte mě….takové nicky."Podivila se.

"Nemyslím si, že si nicka a ani jsem si to nikdy nemyslel. Ptám se tě proto, že si Byakuyova kamarádka."

"Dobře…….No, v první řadě bych za ním zašla do nemocnice a omluvila se za to chování. Vy víte jaké. Za druhé bych mu řekla pravdu o tom, jak zemřeli jeho rodiče plus poslední slova, který váš syn vyslovil. Myslím, že je rád uslyší. A nakonec bych ho objala. Tím mu dáte najevo, že ho máte rád." Usmála se Emi.

"Děkuji ti Emi. Moc jsi mi pomohla. Lepší kamarádku si Byakuya nezaslouží."

"Nemáte za co…………Už budu muset jít, venku na mě čekají kamarádi. Budou mít už o mě starost." Vyskočila z okna a přelezla plot.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám mé povídky?

Ano 64.9% (24)
Nečetl(a) jsem žádnou 13.5% (5)
Ne 21.6% (8)

Komentáře

1 Lenicka tvé SB Lenicka tvé SB | Web | 31. července 2011 v 23:03 | Reagovat

ahojky jsem se prihlasila do souteze o nejhezci anime girl a prosim te o hlasek tady http://animefansyte.blog.cz/1107/sutaz-o-naj-kawai-anime-girl#komentare jsem tam s Winri rockbelovou jako naruto109 predem ti mooc dekuju:)........pekny design jednoduchy ale pekny:)

2 Tarei Tarei | Web | 2. srpna 2011 v 22:15 | Reagovat

Mor o.O féééést suprový! :-)

3 ~łuwly.Star NOONA♥~ ~łuwly.Star NOONA♥~ | 3. srpna 2011 v 10:08 | Reagovat

Já, se snažím a nic :/Mám, dojem že dělám opak toho:(

4 Tsuki-chan Tsuki-chan | Web | 4. srpna 2011 v 0:03 | Reagovat

teda Byakuya to mal pekne krute ale som rada ze sa Emi porozpravala s jeho dedkom hadam sa to medzi nimi teraz urovna :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama